Poslední rok se pohybuju zase víc v oboru a začíná kolem mě opakovaně vyskakovat téma etiky v UX výzkumu. Co si pod tím představit?

🔔 Třeba sedíte na rozhovoru s respondentem, pokládáte otázky ze scénáře a narazíte na téma rodinných vztahů. Respondent se rozpláče. Co uděláte? Zamrznete? Přejdete to? Pokračujete další otázkou ve scénáři, jako by se nic nestalo? Začnete utěšovat respondenta? Ukončíte rozhovor nebo v něm pokračujete?

🔔 Jiný příklad. Řešíte citlivé téma. Je jedno, jestli se to týká financí, politiky, intimity nebo něčeho, co za citlivé téma vy osobně vůbec nepovažujete. Respondent na vás najednou navalí informaci, která vás zaskočí. Je osobní, stydí se za ni, možná provedl něco, co by neměl. Jak s tím v rozhovoru naložíte?

Občas mentoruju ve firmě interní lidi v tom, jak dělat výzkum. Taky jsem si prošla zaučováním v novém oboru, na začátku každé mojí pracovní kariéry. Dostala jsem set kompetencí, nástrojů, checklistů, materiálů ke studiu a k práci, okoukla někoho jiného při jeho práci a postupně se zapracovala. Nikdy jsem ale s nikým neprobírala etický kodex, který by mi poradil, co je a není v oboru OK, jak se chovat v netypických situacích a jak v práci přistoupit k emocím jiných lidí. Ani v HR, ani v UX.

Doteď nevím, jestli se počítalo s tím, že si etický kodex někde sama nastuduju, nebo s mým vlastním vnitřním morálním kompasem (který ale máme každý nastavený individuálně – co si budeme nalhávat, nelítají nám hlavou všem stejný motýle a brouke) nebo to prostě neřešili nebo se vůbec nepočítá s tím, že by nějaké eticky-hraniční situace mohly nastat. Nemyslíme si vlastně všichni, že pracujeme eticky a líp než ostatní kolem nás? A co když jenom nevíme, že můžeme pracovat ještě líp, co když jsme prostě jenom po krk zahrabaní v Dunning-Krugerovi? 🙈 🙉 🙊

Upřímně:
1) Jsem psycholožka a psychoterapeutka ve výcviku a tyhle obory mají kodexů tolik, kolik existuje oborových asociací, takže etických kodexů mám spíš nadbytek než nedostatek.
2) Samotnou mě doteď nenapadlo, že bych ke svým mentoringům měla přidávat část o etice v oboru, protože nikdo, koho jsem ve výzkumu mentorovala, nebyl psycholog. A upřímně netuším, jak by se vypořádali s plačícím respondentem.

💡 Na příklady ze začátku postu bych vám ráda dala jednoduché řešení. Ale ono není jedno a už vůbec jednoduché. Těch řešení může být celá škála, tak jako neexistuje na světě jedna osobnost a jedna jediná životní zkušenost. Ale pokud děláte výzkum, budete to mít jednoduché – vždycky mějte na paměti potřeby respondenta a ptejte se ho. I v tomhle případě. Je v pořádku vyskočit z role výzkumníka, pustit se scénáře a normálně lidsky zjistit, co by teď respondent potřeboval, zda je schopný a chce pokračovat v rozhovoru. Nikdy neposílejte respondenta domů z rozhovoru v horším stavu, než k vám přišel.

Co byste do základů etiky ve svém oboru zařadili vy? Inspirujme se, prosím.